|
Tento rok jsem byl známými pozván na Katolickou
charismatickou konferenci do Brna. Sám jsem byl zvědav na tuto akci,
neváhal jsem a vyrazil na místo konání...
Když po veškerých přednáškách začala bohoslužba, byl
jsem lehce v rozpacích. Bohoslužbu jsem poznal spíše podle zástupu
kněží, kteří přicházeli k oltáři, než podle hudby. Asi zvyklý z
poslechů přenosů bohoslužeb z Velehradu či z Boleslavi jsem i na této
akci očekával hudbu důstojnou. Je mi jasné, že na můj článek lze
argumentovat slovy „ale vždyť je to charismatická konference“ nebo
„vždyť je to pro mladé.“ A ani bych se nedivil argumentu „snad nechceš,
aby na takové akci hrály varhany (???)“
Některé písně, které kapela hrála, byly velmi
nápadité co se týče aranžmá, sehranosti, vokálů atd. I přes to všechno
– dovedl bych si představit, že se tyto písně linou z různých rádií. Už
jsem si ale nemohl představit a zároveň se smířit i s tím, že se tyto
písně hrají při bohoslužbě. V okamžiku začátku bohoslužby se mi úvodní
píseň spojila s hity 80. let vydávané na SP deskách. Po skončení mše
jsem odcházel pln různých pocitů. Hudební náplň mše do sebe bohatě
stačila zahrnout žánry jako z pop-music, country and western, rap,
folk…
Při rapovaném gloria, kdy do slov „Neboť Ty jediný jsi svrchovaný, Ty
jediný jsi Pán“ zněla baskytara a bicí jako podklad, mi hlavou projela
myšlenka – „a to je konec varhan!“ Velkou ironií totiž bylo, když celý
dav čítající asi 3.500 lidí začal svorně zpívat podle P. Olejníka Otče
náš.
Závěrečná píseň byla skutečnou třešní na dort,
protože kapela spustila něco připomínající „cigánské melodie“ či
folklorní notování. V okamžiku, kdy začal skandovat sál i odcházející
kněží a do toho se rozsvítila červená na kamerovém jeřábu, který to vše
„sledoval z výšky,“ nemohl jsem se udržet smíchu. Měl jsem za to, že za
rohem se prodávají preclíky a kdyby v tu chvíli někdo zavolal „Pane
vrchní, mně ještě jedno malý,“ vůbec bych se nedivil.
Přístup mnohých organizátorů jen poukazuje na to,
jaký mají skutečně vztah k liturgické hudbě a obecně k církevním
tradicím. Masová bohoslužba mohla být v klidu doprovozena hrou na
digitální varhany a pěveckou účast mohl vyplnit kdejaký pěvecký sbor či
intrumentální soubor. V okamžiku, kdyby se zpívala píseň z kancionálu
či mešních zpěvů, tento dav by jistě zpíval. Texty byly promítány
projektory na troje plátna. Když na Velehradě lidé dokážou téměř
nazpaměť zpívat Ejhle oltář, nevidím důvodu, aby se v Brně nemohlo
zpívat něco podobného. Např. „Jeden Pán, jedna víra.“ Píseň by se pro
toto setkání hodila. Nebo je vše správné a charisma Krista (jak už
napovídá název setkání) spočívá v přetváření tradiční bohoslužby na
technopárty, kterou dříve či později půjde rozehnat policie?
Všichni se ohánějí moderním přístupem k církvi
prostřednictvím hudby. Už jsem se dokonce setkal s argumentem „Nejde o
to, jak to zahraješ, jde o to, aby to bylo o Bohu!“ Podle tohoto názoru
se asi v dnešní době řídí mnoho rádoby bigbeatových kapel, ale hudba,
která je plná nábožných textů, ale je primitivní a skutečně připomíná
znělky z kolotoče, (mnohdy i ty jsou lepší…) je spíše plná výsměchu
proti Bohu! Když chce někdo oslavovat Boha rockem či rapem, ať jde do
nějakého sklepa, studia, zkušebny a tam ať se vymlátí do bubnů dle
libosti! Kdyby na tomto shromáždění seděl u zapůjčených digitálních
varhan skutečný varhaník, lid by byl zajisté povznesen do rozměrů zcela
duchovních, než do jakési bláznivé euforie. Když na varhany zahrál pan
Otto Novák, pamatuji, že celý kostel sv. Jakuba začal v ohromení
tleskat – a oprávněně.
V souvislosti s tímto „modernistickým vyhlazováním varhan“ jsem se
dozvěděl, že v kostele nesmí hrát hoboj, protože není liturgický
nástroj. Dále je na index „zakázaných nástrojů“ přidána i trubka a
tympány. Když už někdo vymyslel tyto bludy, mohl by se sám podívat na
akce, které se dějí kolem. Hoboj nahradil saxofon, tympány nahradila
bicí souprava. A trubka zůstala. J. S. Bach sice tympány ve své např.
Mši h-moll používá a tato skladba je velmi hodnotná, ale moderní
přístup moderního člověka to zakazuje (!) Proč tedy dotyčný nezakázal
varhany? Církev je přijala až něco kolem roku 800 n. l. a do té doby se
na ně hrálo při předhazování křesťanů lvům…
V tom případě můžeme ale vyměnit zvony na věži za
reprobedny, na kostel dát loga sponzorů, místo oltáře dáme projekční
plátna, vedle kropenky postavíme mixážní pult, aby ten velký kostel byl
ještě lépe ozvučený (bicí se v barokním kostele kupodivu opravdu
„melou“ s akustikou) a pak už jen čekat na příchod kněze v maskáčích a
můžeme začít zpívat nějakou skvělou písničku na tři akordy, hlavně, aby
to bylo nahlas a aby to přitáhlo co nejvíce lidí.
Nemá cenu rozvíjet debaty, které začnou obligátním
„… bylo by vhodné, aby…“ nebo „… je třeba udělat pro to,….“ Věřím, že
ve varhanním světě se najde mnoho lidí, kteří chtějí navrátit tradici a
skutečnou hudbu, která není žádnou falešnou náhražkou.
Přeji vám radost a chuť do naší varhanické služby,
abychom se dočkali návratu skutečné hudby do chrámů, ve kterých po
staletí byla „nedílnou součástí liturgie.“
Vít Janata
O tématu diskutujte zde.
Komentáře uživatelů (19) 
|
|
|
co se dá dělat... 
