|
Na druhý den v sobotu ráno jsme si prošli některé Stuttgartské kostely. Všude byly dle očekávání velké nové či zánovní varhany a k tomu samozřejmě ještě menší varhany v chóru. Mnohde ještě v presbytáři i pozitiv. Je potěšitelné, že co varhany, to jiná firma. Ne jako u nás, kdy olomoucká arcidiecéze je plná Riegerů a brněnská zase Holčapků...
Odpoledne jsme se vydali do benediktinského kláštera v Neresheimu, podívat se na velké klasicistní varhany z roku 1797, které postavil Johann Nepomuk Holzhay. Třímanuálový nástroj je vestavěn, podobně jako varhany ve Weingartenu, mezi okna. Dispozice začínají od Bourdonu 32´v Hauptwerku a také intonace už jde spíše do romantiky. Převládají osmistopé a čtyřstopé hlasy a zvukově jsou varhany jako dělané pro Haydnovy a Brahmsovy opusy. Spíše než samotné varhany nás více překvapil fráter (nebo páter?) varhaník Čilý stařík nás nejprve zavedl do křížové chodby, kde nám ukázal tři malé pozitivy, které všelijak přestavěl. Nejzajímavější byl „pozitiv“ předělaný z harmonia s papírovou Kopulou. Jednalo se o válečky z kartonového papíru podobné těm, do kterých se dávají třeba diplomy, které se ladily stejným papírovým kloboučkem. Jádro bylo z tenké překližky a rty z nalepeného tvrdého papíru. A zvuk….. Vynikající ! Úžasně měkký a vyrovnaný. U dalšího nástroje nás ovšem vtipný řeholník překvapil ještě víc a to vlastnoručně vyrobeným Regálem, který měl nejen papírové ozvučny, ale i jazýčky!!! Protože jsem mu to nevěřil, dovolil mě, abych si namátkově některý z nich rozdělal. Páni,- skutečně ty jazýčky byly nastřihány z krabičky od bonboniéry. Pouzdro bylo dřevěné, stejně jako bota a jediné, co nevyrobil byl ladící drát! Samozřejmě je otázka, jak dlouho takový jazýček bude fungovat, ale vzhledem k množství času i bonboniér, které starý varhaník v klášteře měl, ho tato otázka asi netrápila. Mimochodem i na kůru u varhan měl funkční modely mechanických traktur ze špilek, ale i jiných materiálů.
Navečer jsme dorazili do cíle naší sobotní cesty – do Ingolstadtu. Starobylé univerzitní město se zachovanými městskými bránami nás uvítalo zvoněním. Mohutné věže gotického cihlového minstru osvětlené zapadajícím sluncem přitahovaly jako magnet. Vstoupil jsem do dómu a nechal na sebe působit celou tu obrovitou prostoru naplněnou zvláštní vůní a dávnou historií. Varhany na hlavním kůru postavil v roce 1977 Johannes Klais z Bonu. Mají 69 rej. a IV man. a svého času patřily k absolutním špičkám. Zvukově jsou vystavěny na způsob Cavaillé-Collových varhan a nad to ještě obohaceny o stříbrný ale nevtíravý lesk malých mixtur. Aliqoty začínají už v polohách 5 1/3´a 3 1/5´. Jazyky spolu tak dokonale splývají, že dokonce i poslech tak notoricky obehraného Franckova chorálu a-moll byl úžasným zážitkem. Paradoxně jediným problémem při hře byl nadměrný dozvuk. Kostelník tvrdil, že je dlouhý 12 sekund, a že s tím mají všichni cizí varhaníci potíže. Já jsem naměřil jen 10, ale i tak jsem zjistil, že např. Widorův Finál G-dur, který jsem měl v plánu hrát, bych musel interpretovat mnohem pomaleji a i jinak artikulovat než jsem zvyklý a tak jsem ho raději nehrál.
Když jsme se v neděli ráno vraceli domů, rozhodli jsme se, že se zastavíme na mši v Eichstättu. Je to staré, velmi hezké biskupské město s církevní univerzitou, krásnými kostely a domy a gotickou katedrálou s nádhernou křížovou chodbou. Při mši sv. zrovna přistupovali místní děti k prvnímu sv. přijímání. Nebohá pacholátka musela prožívat tento slavnostní okamžik nejen bez kytar, ale ještě k tomu byla nucena zpívat latinsky Ó salutáris hostia. Snad právě proto jsme jich napočítali „jen“ šedesátosm.
Zdejší dómské varhany stojí uprostřed katedrály u jižní stěny. Postavila je firma Sandtner, IV/70 rej., a jsou skvělé. Kéž bychom u nás měli alespoň jeden jediný takový nástroj, kterých je v Německu bezpočet. Po mši jsme si díky ochotě dómského varhaníka pana Menšíka mohli ještě hodinu a půl hrát na varhany, což vzhledem k tomu , že jsme nebyli ohlášeni, byla od něj skutečně laskavost.
Komentáře (3) 
|
|
|
